antiSpholco - stránky Kosteleckého Spolča :: Textárna

Člověče, nediv se aneb uvedení nezasvěcených do katolického prostředí

Zasedací pořádek v katolických kostelích a jeho zvláštnosti

Pravidlo 1.
Přední lavice zejí zpravidla prázdnotou.
Největší počet věřících sedává vždy v zadních lavicích kostela, evidentně proto, aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o farizejích z Mt 23,3: "...mají rádi přední místa v synagogách." Další se zřejmě shlédli v jediné postavě celníka -.klaďáka z evangelií (viz Lk 18,9-14). Hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu a na výzvy celebranta, že vpředu je místa dost, zásadné nereagují. Zvláště vyhledávaná místa jsou pak za sloupy, v postranních kaplích a na kůru za varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic: "Vidět, ale nebýt viděn!"

(Náš kostel)Výjímka z pravidla č.l.:
První lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní:
a) místní vzorová rodinka s dětmi
b) kostelnice se zvonečkem
c) potenciální světice farnosti: většinou se předmodlívá přede mší svatou, po ní i při ní, neváhá pronášet s knězem i slova proměňování. Další poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo Kancionálu, zpestřená roztodivnými devocionáliemi všeho druhu.

Pravidlo 2.:
Zbylé lavice jsou obsazovány dle následujícího pořádku: V každé z nich se zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co nejvíce vzdálen od ostatních věřících.
Výhody z toho vyplývají nejméně tři:
a) při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku
b) bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním zažívání mše svaté
c) ve vymírajících farnostech působí opticky kostel jako zcela zaplněný.

Pravidlo 3.:
Na okraji lavice sedí obvykle osoba zvaná "špuntovka", takže střed lavice zůstává volný.
Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodné nevystoupí z lavice a už vůbec ji nepřimějete, aby si poposedla blíže ke středu; zásadně se nechá všemi oblézat a náročný sportovní výkon svých bližních doprovází významným pozdvihováním obočí ke klenbě kostela, pohoršeným vzdycháním a mumláním, které může zdánlivé připomínat glosolálíi.

Pravidlo 4.:
Na vyšívané polštářky zvané "podprdelníčky" zásadné nesedat, neboť v sobě ukrývají "časovanou minu":
Po příchodu paní X.Y., která již na tomto místě sedává cca 80 let, budete muset s ostudou "vyletět", jelikož každý slušný člověk přece ví, že to je JEJÍ místo.

Výjímky z pravidla č. 4:
Vyletět ovšem můžete klidné i z místa bez podprdelníčku, v podstatě odkudkoli, i z míst, která nejsou nikterak označena. Platí zde Murphyho zákon prázdných kostelů: Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho místo, je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela. Jinými slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v daném kostele na bohoslužby.
Praktická doporučení pro náhodné návštěvníky: Do cizích kostelů raději nechoďte. A když už není zbytí, zdržujte se raději po celou dobu bohoslužeb vzadu za lavicemi; nějaká místní babička se může klidné objevit až po svatém přijímání. Jenom dávejte dobrý pozor, abyste nepřekáželi v jedné z následujících kritických zón:
a) u kropenky se svěcenou vodou
b) u kasičky na potřeby kostela a na Charitu
c) u stolku s časopisem Světlo, Katolickým týdeníkem a jinou osvětovou literaturou
d) u stolku s obětními dary
e) u sochy Matky Boží sedmibolestné, u P. Marie Lurdské, u Božského Srdce Páně, u svatého Josefa, Antoníčka, Terezičky, Tadeáška, případně u dalších lokálních přímluvných favoritů.
U nástěnek s duchovními texty nebo s rozpisem aktivit farnosti stát můžete, většinou je nikdo nečte.

(Naše lavice)Pravidlo 5.
Lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nedalo pohodlné ani sedět, ani klečet.
Má to dva skryté důvody:
a) věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy
b) při delších homiliích nelze usebraně podřimovat.
Vysvětlující komentář církevního historika:
Tradice praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinné zavedeny do kostelů již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se tak poté, kdy při vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadé jistý mladík usnul a vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak dobře neporadil, a tak byly zkonstruovány a plošně zavedeny první zoufale neanatomické kostelní lavice (zhruba takové, jaké je známe dnes).
Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik podoby dnešních lavic době vrcholného rozmachu španělské inkvizice v 16. století: Při emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při nádherných mnohahodinových pompézních církevních bohoslužbách v latině dokázaly pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdělém stavu a ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí.

ZÁVĚR:
Reforma v uspořádání sakrálních interiérů
Z výše uvedených zákonitostí lze vyvodit pro církev třetího tisíciletí některá zásadní opatření:
a) přední lavice zrušit a posílit jimi zadní voje
b) střední části lavic vypustit úplné
c) ideálním bohoslužebným prostorem budoucnosti by mohla být tudíž KLOUBOVÁ TRAMVAJI!!

Autor příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat tento návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a Moravy.
(Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok promodlovat, aby to nebyla jen "člověčina").


Díl 2
AKTIVNÍ A UVĚDOMĚLÍ LAICI PŘI BOHOSLUŽBÁCH

Uvedení do problematiky:
Už Koncil pravil, že nestačí, aby se při bohoslužbách zachovávaly zákony jejich platného konání, ale "aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem". S většinou katolické menšiny u nás sice slova konstituce O posvátné liturgii ani "nehnula", jenomže našlo-li se pár spravedlivých v Sodomě, najdou se uvědomělí aktivní laici i v našich podřimujících farnostech. Podívejme se dnes zblízka na několik druhů těchto příkladných jedinců, lépe řečeno, osob s osobitým osobním povoláním, které jsou ozdobou, chloubou a hybateli každé katolické farnosti:

(Vstavač)Bratr Vstavač aneb laický ceremoniář
Jedná se o nediskutovatelnou i když neformální autoritu farního společenství obdařenou výraznou dávkou osobní statečnosti a autonomie. Nezřídka se tato služba překrývá s funkcí kostelníka. Bratr Vstavač se obvykle vyznačuje latentní znalostí liturgických předpisů nebo alespoň jejich místní varianty v podobě tradic zděděných po předcích. Ve společenství proto zastává službu laického ceremoniáře. Jde o službu neplacenou a dotyčný jedinec se do ní jmenuje aktivně a uvědoměle sám.
Z toho vyplývá jeho specifické místo ve společenství Božího lidu: při méně obvyklých a tudíž choulostivých slavnostech liturgického roku jako jsou Vánoce, Velikonoce apod. jediný bratr Vstavač s jistotou ví nebo spíše intuitivně vycítí, kdy se má vstávat a kdy sedět, případně klečet. Zvláště pro náhodně příchozí nebo tzv. jednoročáky je jeho služba nepostradatelná.
Rovněž jste-li v některé farnosti hostem, měli byste se snažit dle katolického kostelního bontonu urychleně identifikovat místního bratra Vstavače a veškerá liturgická gesta vykonávat takříkajíc pod jeho taktovkou.

Sestra Klekánice
evidentně nejzbožnější žena farnosti bývá prodchnuta silnou mariánskou nebo jinou partikulární úctou. Její rolí je dávat všem dobrý příklad a tím pozvedat duchovní úroveň farnosti. Většinou diriguje farní obec ke zvýšení výkonů ve vnějších gestech zbožnosti, tzn. určuje, kdy se má klečet. Pro tuto službu mívá výrazné charisma: tam, kde se může stát či sedět, sestra Klekánice si raději klekne, čímž dá průchod své niterné zbožnosti, a tím zve ostatní naprosto nenásilně k následování. Ráda takto příkladně pokleká ve frontě na svaté přijímání, ale její služba se tím rozhodně nevyčerpává; i při závěrečném požehnání, kdy kněz vyzve stojící shromáždění slovy: "skloňte se před Bohem a přijměte požehnání", sestra klekánice padá bez váhání a bez prodlení na kolena, čímž strhává váhavé věřící, kteří si nejsou zcela jisti, co se právě patří.
Výjimkou zpravidla bývají závěrečné sloky mešních písní nebo jiné příležitostné zpěvy na závěr (Svatý Václave, Tisíckrát pozdravujeme tebe, Sbohem má radosti apod.), při nichž Klekánice nutí lidi stát a vytrvat až do poslední strofy, a poté ještě zakleknout k "Pochválena a pozdravena" a následné domodlovací sekvenci, zatímco pan farář s ministranty je už dávno v sakristii (ne-li na další mši svaté).
Dojde-li někdy ke kolizi rolí s bratrem Vstavačem, vítězí sestra Klekánice, a to pro svou nespornou morální převahu.

Sestra Viktorka
zahajuje při absenci varhaníka ve všedních dnech společný zpěv. Mnohdy bývá terčem kritiky reptavého lidu Božího, jelikož nasadila příliš vysoko nebo příliš nízko, protože to moc žene, anebo naopak natahuje... zkrátka potenciální mučednice společenství.
Pokud však sestra Viktorka náhodou chybí, všichni rázem docení její význam i velikost její oběti pro obecné blaho dobrovolníků k jejímu zastoupení bývá jak šafránu. V takové situaci zůstane "černý Petr" začínání zpěvu zřejmě panu faráři.

(Dirigent)Varhaníci
Kromě profesionálů, kterýmžto nelze zpravidla zhola nic vytknout, ale jimiž se naše kostelní kůry zase až tak nehemží, tvoří základnu hudebního doprovodu liturgie vesměs dobrovolníci. Rekrutují se z řad úplných samouků či někdejších absolventů "lidušky", přeučivších se obětavě z klavíru nebo samohrajek "Casio" na krotitele kůrových píšťal. Dělí se zhruba na dvě kategorie:
1. Varhaník sprinter:
Je přesvědčen, že má-li unylý kostelní zpěv "utáhnout", musí být alespoň o takt před věřícími. Proto začíná svižně a nekompromisně uhání vpřed. Problém spočívá v tom, že svůj náskok rád zvětšuje (což lze vysvětlit i tím, že skrze hřmění varhan k němu chabý zpěv zdola vůbec nedolehne). Dochází pak k zajímavému úkazu, kdy peloton věřících trpělivě zdolává ordinárium svým léty vyzkoušeným a ničím nenarušitelným tempem, zatímco se z nich postupně vydělují hudebně nadanější jedinci, kteří se , snaží držet krok s varhaníkem. Nutno podotknout, že některým se to daří jen za cenu použití pochybné metody "přískoků": vyrovnávají svůj skluz tím, že přeskakují některá slova i celé pasáže modliteb nebo písní. (Z pelotonu samozřejmě vypadávají rovněž zarytí individualisté, kteří mají vždycky své tempo jak na modlitby tak i na zpěv ale to je kapitola sama pro sebe).
V každém případě je konečným výsledkem úplně nová, dosud neslýchaná polyfonní skladba, připomínající vzdáleně kánon. Pěvci bývají příjemně překvapeni, když se někdy na konci písně všichni zase sejdou.
2. Varhaník brzdič:
Hraje s přesvědčením, že čím pomaleji, tím velebněji. Sází na jistotu, nepotřebuje si dodávat sebevědomí tím, že by exhiboval rychlou hrou (notabene když jí většinou ani není schopen). Favoritem rytmuchtivé mládeže sice bývá zřídkakdy, zato u dříve narozených sbírá nezasloužené body, protože při jeho produkci se rozhodně nikdo neztratí ani nezadýchá.
Obě kategorie varhaníků se svorně vyžívají ve chvílích po svatém přijímání nebo na závěr mše svaté, kdy je možno spustit improvizaci. Pod přívalem múzy znásobené posvátností chvíle i prostoru jsou pak schopni vyprodukovat na tř tóny stupnice C-dur takové kreace, že by se za . ně nemusel stydět ani sám veliký Johann Sebastian!

Trvalí jáhni
Ženatý trvalý jáhen je v našich farnostem zatím ještě "vzácným ptákem", jehož výskyt je ze strany kléru víceméně trpěn. Bývá připouštěn ke čtení evangelia, podávání svatého přijímání a propouštění věřících na závěr bohoslužby slovy: "Jděte ve jménu Páně" (pokud ovšem celebrující kněz nezapomene, že má vedle sebe jáhna, a neodříká si to sám).
Je-li z domova manželkou řádně vycepován, může mu být svěřena i purifikace bohoslužebných nádob. A pokud má nad sebou skutečně velkorysého administrátora, může být jeho zapojení ve farnosti podstatně širší: bývá využíván k různým nepopulárním službám jako je vyučování náboženství a veškeré přípravy (zvláště přípravy nevěřících na přijetí svátostí všeho druhu). V ideálním případě smí i pohřbívat, případně kázat v krematoriu.

zadal: anonym :: 6.11.2008 10:55

---

K příspěvku neexistují žádné komentáře.

Kdo (nick):

Text komentáře: